Talcern: Semínko poznání

6. MARATON

Krize na maratónské trati přichází většinou mezi třicátým a pětatřicátým kilometrem. Běžec tuhne, tempo běhu se zpomaluje, pokud ovšem nezná techniky, jak tomu zabránit. Takovou technikou může být například "běh na bílou čáru".

Představit si na silnici nepřerušovanou bílou čáru je jednoduché. Často tam dokonce bývá nakreslená. Soustředím se na tuto čáru. Přivřu oči a sleduji čáru vnitřním zrakem. Okolní svět mizí, vidím jen bílou čáru. Přestávám vnímat své tělo, stávám se bílou čárou. Nohy mě nemohou bolet, protože žádné nohy nemám. Ruce a záda nebolí, jsem jen bílá čára. Jakmile se to podaří, celé tělo se uvolní. Veškerá bolest, únava a ztuhlost se rozplývají a mizí. Tělo běží lehce a svižně. Koutkem oka začínám vnímat, jak se startovní pole s desítkami běžců posunuje směrem dozadu.

První část závodu, kdy vynakládám úsilí, se dá přirovnat k napínání buddhistického luku. V závěrečné části závodu mě tento luk, díky meditativnímu uvolnění, vystřeluje vpřed. Prolétám startovním polem jako šíp. Při běhu rušným městem, kde bývá cíl maratónu se musím snažit, abych koncentraci udržela. Ale i když se to už nedaří, vychutnávám si vítězství nad vedrem, kopcovitou tratí a samotnou délkou maratónské trati. Pokud by si ale někdo myslel, že poběží "zadarmo" celý závod, musím ho uklidnit. Tak to nefunguje. Napřed musíš luk natáhnout, a teprve potom se jím můžeš nechat vystřelit.

Zde vidím odlišnost od přístupu běhajícího mnicha Miphama. Zatímco on (a mnoho jemu podobných) se na maratónu v první polovině závodu šetří, aby měl síly na závěr, já jsem do toho šlapala hned od začátku. Stejně jako on, udržela jsem ve druhé polovině závodu své tempo (jedná se o několik posledních maratónů, kdy jsem tuto techniku zkoušela). Rozdílná taktika tu vedla ke stejnému výsledku.


Když z břehu protějšího duše má se vrací,
něha sluneční paprsky své ku mně obrací.
Já cítím rosu chladnou na svých nohou,
a ptačí zpěv linoucí se modrou oblohou.
Kolem stromů lesa omamná to vůň,
hluboká jak rybek plná chladná tůň.
Barev plný svět dnem celým mě provází,
duše zas plná k břehu druhému odchází.
Aby ráno zase v Slunci se vykoupala,
a věci nové v srdci svém zas uchovala.
Koloběhem tím kráčím už spoustu let,
a slyšel jsem tisíce už moudrých vět.
Každá kousek pravdy v sobě ukrývá,
v knize jiné však se každá skrývá.
Měsíc stříbrný ke všemu jen shlíží,
za poznáním cestu hledajícím střeží.
Jednou se doma všichni bratři sejdeme,
až bránou hvězdnou s láskou projdeme.

ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU