Amairgil hraje na tradiční neofolkový klarsak, bardskou harfu

3. VÝCHOD

Pokud pokračujeme po posvátném kruhu ve směru pohybu Slunce, dostáváme se na VÝCHOD. Je to místo přírodního živlu VZDUCH, který je nositelem mužského prvku. Jaro, které podle keltského kalendáře se vzduchem spojujeme, začíná už 1. února zásluhou prodlužujícího se denního světla. Země se zvolna otvírá s teplým závanem jarního tání. Přichází rovnodennost, doba harmonie a rovnováhy mezi dnem a nocí. Na Kole dne toto místo odpovídá ránu, v koloběhu lidského života se jedná o dětství.
Na vycházce do přírody můžeme pozorovat změny na stromech, především u řeky. Vrba jíva se už v předjaří chlubí kočičkami. Netrvá dlouho a zrudnou jemné větvičky olše. Vzápětí nám líska zamává prašnými jehnědy. O jarní rovnodennosti vyráží v lese fialky, sasanky a další jarní květiny na plochách připomínajících stopy bájného obra. Vzduch přináší vůně a melodie jara. K oblíbeným symbolům tohoto období patří meč, kouzelná hůlka, zvonek či flétna.
S tímto místem na kruhu nejčastěji spojujeme žlutou barvu vycházejícího slunce. Ze zvířecí říše sem patří ti, kteří létají ve vzduchu, hlavně práci, motýli, vážky a další hmyz. V lidské povaze toto místo odpovídá sangvinikovi. Je bystrý a zvídavý, ale může být také nestálý, povrchní a nejistý.
Symboly a archetypy pro každé místo na posvátném kruhu studujeme hlavně proto, abychom je mohli aktivně používat při rituální práci. Ten, kdo absolvoval výcvik druida, neměl by už papouškovat rituály podle knížky, ale sám si psát ceremonie na míru. Měly by sloužit danému účelu, ale současně být v souladu s učením druidů.


AMAIRGIL:
POD KELTSKÝM NEBEM

Komu tu a tam svět nakonec zlomí srdce,
to ten je Tuath. Přesto se umí všemu smát,
do nebe se zahledět, hlasy rozeznít a zpívat.

Ke stromu se znát, skrz korunu se podívat,
a s kmenem se obejmout o kulatého stolu,
pospolu píseň zazpívat tesknou nebo milou.

Veselých bardů tóny, když pivo teče a voní,
když schované jsou meče a podkovy zvoní,
na kovadlíně čarodějů ohně. Tak zní domov.

S pověstí králů Tuathá jdou živení střídmou
střídou. Žehnáni Brídou světem pod nebem
bezmračném vidí kvítí i když slunce nesvítí.

Nehledáš slávu, máš hrdost svou a po právu
nepsanému se jí řídíš. O kusu sýra co v něm
není díra potichu sníš, když nejsi na ničí niti.

Přeci nebudeme říkat ne, když je nad hlavou,
to staré dobré nebe, však ono nespadne hned,
to se tak točí svět, ten Pramatky barvitý obraz.

My prostě jedeme na doraz, dokud je v sudu,
navzdory osudu z čeho nabírat. Nač srdce svá
zavírat, vždyť na co nám je přiklopená svíce.

Však víme, že po večeru ranní probuzení bude,
kolotoč obživy nás pomalu roztočí v potu tváře,
my žijeme jako ti dva, co chodí se stélou v šeru.

Na káře místo v kočáře, tlupa harfeníků huláká,
ta gala co kdáká, ani neví odkud a kam se jede.
Syn to ví kam přijde, do říše víl, do země Sídhé…

Amairgil: Zahrádka hravých run




ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU